Nikdy dříve se mi hodnocení nějaké části sezóny nepsalo lépe, než teď. A že jsem jich už za svou trenérskou kariéru napsal, jenže vždycky mi tam něco chybělo. Přišlo to až teď. S týmem, od kterého bych to čekal nejméně. Sice jsme zatím jen v poločase našeho snažení, ale i tak je to úspěch. Úspěch, který zavazuje a nutí nás, abychom na sobě pracovali ještě více. Jarní část soutěže bude úplně jiná, těžší, a pokud se přes zimu neposuneme směrem vpřed, mohli bychom se v červnu divit. Ted si ale užívejme toho, čeho jsme společně dokázali. 

Šli jsme si zatím již od začátku přípravy. Kluci na trénincích makali a docházka za celý podzim neklesla pod 90%. Na soustředění jsme byli všichni a povedla se ještě dvě věci. V kádru zůstali oba dva kluci z loňské U15, Filip Dorazil a Štěpán Svozil a z Beňova jsme získali velmi cennou posilu, Tondu Tomečka do brány. Ukázalo se to jako poslední dílek do kompletní skládačky. Soustředění jsem si užil jako nikdy. Nebylo třeba zvýšit hlas, nemusel jsem sahat k žádným trestům, prostě všichni věděli, proč tam jsme a za jakým cílem. Povedla se i všechna přípravná utkání. Soupeře jsme měli těžké, a ač jsme prohráli s Vyškovem, Hlučínem i HFK (porazili jsme pouze Valašské Meziříčí), hra byla dobrá a od toho příprava je, zkoušet a doladit vše, co je potřeba. Do sezóny jsme vstoupili dobře naladěni.

Otočený domácí zápas a výhra s Jeseníkem nás měla nakopnout ještě více, jenže přišel kolaps (spíše psychický, než herní) v Hranicích. Vysoká prohra nás nepoložila a následovala šňůra čtyř výher v řadě. Usadili jsme se mezi trojkou nejlepších a čekali nás souboje s dvěma TOP týmy soutěže. Uničov jsme měli na lopatě, jenže špatné proměňování šancí (a že jich bylo) nás stálo výhru. Vše jsme si vynahradili s Porubou a udrželi jsme se v souboji o příčku nejvyšší. Další dvě výhry a opět zápas s Hranicemi. Připraveni jsme byli tentokrát dobře, jenže zkrat v posledních pěti minutách nás stál dva body. Po té přišlo jediné utkání, kde jsme herně neoslnili a vyhrát jsme si vlastně ani nezasloužili. Nakonec jsme Valašské Meziříčí zvládli a díky zaváhání Uničova nás čekal ve Vítkovicích boj o čelo s Porubou. Proč se domácí celý podzim pohybovali nahoře, nám ukázali zcela jasně. Byli lepší a my šťastnější. Do třetice se to povedlo a v posledním utkání podzimu jsme se dostali na 1. místo tabulky. Tam se budeme vyhřívat až do jara. Zaslouženě.

Prohráli jsme pouze dvakrát a jednou remizovali, zbylých deset zápasů jsme ovládli a zvítězili. Někdy ty výsledky byly pro soupeře až příliš kruté, ale je to fotbal. Navíc jsme pět utkání museli otáčet a tady jsem zjistil, že je to silný tým, který má morální charakter a nějaký gól ho jen tak nepoloží. Svoji roli sehrála i konkurence a nemožnost hokejového střídání, jako v loňské sezóně. Kluci jedou naplno a všichni chtějí hrát co nejvíce. Někdy to prostě nejde, ale utvořila se parta, která si nějakou minutu na hřišti nezávidí a o to je to pro mě jednodušší, i když bych rád, aby měli všichni stejnou minutáž. I tohle ovšem přináší sport. Dalším faktorem je to, že se nám vyhýbala zranění i nemoci a do zápasů jsme mohli nastupovat takřka vždy v tom nejsilnějším možném složení. Co víc se můžou trenéři přát? Snad jen to, aby nám to vydrželo co nejdéle.

Jak tedy zhodnotit podzimní část? Mohl bych použít spousty slov, jež mě napadají. Výjimečná, skvělá, nádherná, famózní, úchvatná, báječná, jedinečná nebo skvostná. Prostě jedním slovem bomba. Časovaná, jenž vybouchla v ten pravý okamžik a odměnila nás za tu spoustu práce a dřiny, které za tímto úspěchem stojí. Poděkování patří i rodičům za neskonalou podporu. Někdy to mezi námi skřípalo, ale teď už víte, kam to všechno mělo směřovat a já doufám, že dále směřuje a na jaře vám uděláme radost ještě větší. A pokud ne? Je to přece jen sport a důležitější nad tím vším je, že to kluky baví, těší se na tréninky a jsou v pohodě. A o tohle jde především. Medaile a poháry zapadnou prachem, zážitky přetrvají věčně.

Břetislav Holouš